|
Niněra
-
organistrum
Princip
klávesnice je poprvé doložen v Antice, v literatuře je spojován s
nástrojem hydraulos, antickým předchůdcem varhan (doslova "vodní
píšťala" - aulos byl souhrnný název pro šalmajové a flétnové
dechové nástroje, voda umožňovala vzduchotěsné pohyblivé spojení dvou
nádob, tvořících zásobník vzduchu). Princip „vodní“ vzdušnice varhan byl
zřejmě v prvních staletích našeho letopočtu nahrazen pneumatickým –
měchovým.
V Evropě se také jako první
nástroj vybavený klaviaturou objevují právě varhany, a to někdy
během románského období. Roku 812 obdržel prý
přenosné varhany král
Karel Veliký v Cáchách, jako dar od císaře Byzantské říše. Od středověku
jsou varhany nazývány organum, či organum pneumaticum a jsou
rozhodně vybaveny měchy. Používají se nejprve především jako intonační
pomůcka v klášterech a v kostelech (podobně jako organistrum-niněra),
stále častěji se ale uplatňují i při doprovodu liturgické hudby. Hrály se
na ně patrně dlouhé tóny a prodleva, která byla intonační oporou pro
zpěváky. Klávesnice se původně skládala pouze z „bílých“ kláves,
hrajících diatonickou řadu, kde kromě B-durum, či
quadratum (dosl. hranaté), tedy našeho H, bylo ještě B-molle,
či rotundum (kulaté), tedy naše B. Klaviatura se postupně během
středověku doplňovala o další vložené – „černé“ klávesy, hrající půltóny,
tak, jak se díky stále častější praxi musica falsa či ficta,
postupně půltónové alterace (změny) prosazovaly v hudební
řeči.
Počátkem 15. stol. již
klaviatura nástrojů kultivované hudby má v zásadě dnešní podobu, je to
řada „bílých“ kláves v kombinaci s vloženými „černými“, vystupujícími o
cca 1 cm nad rovinu bílých. Až do 18. stol. se ale udržela tzv. zkrácená
spodní oktáva - jen několik nejpoužívanějších – základních, nejnižších
tónů, které ještě tehdy v praxi zřejmě nebylo nutno hrát v plném rozsahu.
Niněra se mezitím z klášterního prostředí
přesunula do instrumentáře potulných hudebníků a původní diatonickou (jen
„bílé“!) klaviaturu si udržela až do 18. stol., do krátké éry oživení
v hudbě rokoka a klasicismu, ke které byla ovšem již nezbytná klávesnice i
s „černými“ klávesami.
Od renesance
se klaviatura objevuje vedle niněry i na dalších strunných nástrojích,
spojením monochordu s klaviaturou vzniká clavichordium -
klavichord, připojením klávesnice k psalteriu vzniklo
clavicymbalum či clavicytherium - klavicitera, ze které
se vyvinul nejdůležitější nástroj baroka – cemballo, čembalo,
klavičembalo, harpsichord (název naznačuje spojení harfy s klávesnicí) etc.
Varhany
se dále zdokonalovaly. Ve 14. století se objevuje pedál -
klaviatura pro nohy, zmnožují se rejstříky, objevují se mixtury
(stisknutím jedné klávesy současně hrají 2 i více píšťal v různých
intervalech – nejčastěji v oktávě a ve vrchní kvintě). Rozlišují se hlasy
dřevěných a kovových píšťal, objevují se jazýčkové rejstříky (na
principu šalmajových nástrojů). Na nástrojích jsou často 2 klávesnice
s různými rejstříkovými možnostmi etc. Velké nástroje jsou napevno
součástí chrámového interiéru, menší typy, tzv. positiv, či
přenosné – portativ, se uplatňovaly i na dvorech aristokracie a
v domech měšťanů. Zcela malé přenosné varhany s jazýčkovými rejstříky se
nazývaly regál a daly se složit i do velikosti knihy.
Cimbálek
– tympanon, pantaleon, salterio, dekachordum („10tistrun“), hackbret etc.
Strunný nástroj známý
v Evropě od 12. stol., jehož korpus je plochý, zpravidla lichoběžníkového
tvaru, často monoxylický (vydlabán z jednoho kusu dřeva), jenž je
rozezníván paličkami. Odvozen a přejat byl zřejmě
z blízkovýchodních citerových nástrojů (např. antický kánon,
arabský kanún etc.), vycházejících z perského cimbálu santúr.
Trumšajt
– trumerina, tromba marina etc.
Smyčcový
mon ochord (nástroj o jedné struně) tvaru dlouhého štíhlého hranolu.
Někdy je opatřen i dvěma strunami. Díky kobylce speciální konstrukce,
která se jednou částí jen lehce dotýká svrchní ozvučné desky, nástroj
vydává velice pronikavý, drnčivý a skřípavý zvuk, připomínající tón
trubky. Tomu vděčí za své názvy, ve kterých vždy nějakou stopu po trubce
(tromba) lze nalézt. Prý ve středověku v případě mlhy na řekách a
průplavech na lodní přídi na takovýto nástroj hrával někdo z posádky, aby
bylo loď z dálky slyšet. Snad proto tromba marina - doslova "trubka
námořní".
Nástroj sloužil nejspíše ke hraní prodlevy na základním
tónu a k jednoduché rytmizaci. Jsou doklady o používání techniky flažoletu
(vyšších harmonických tónů hraných lehkým dotykem struny), kterou lze hrát
i různé melodie a zvukové efekty. Některé dochované nástroje z pozdějších
dob mívaly i několik pražců, takže se na ně patrně někdy hrálo i jako na
jednostrunnou basu.
Gemshorn, kamzičí
roh
- dechový
nástroj typu podélné hranové flétny se vzduchovým kanálkem (na způsob
flétny zobcové), vyráběný ze zvířecích rohů. Roh tvoří akustic ky uzavřenou
píšťalu a gemshorn tak hraje o oktávu níž, než zobcová flétna stejné délky
(ta je otevřenou píšťalou). Na gemshorn nelze hrát přefuky
a tak prakticky použitelný rozsah je pouze nóna (1 oktáva + 1 tón).
Píšťala z jeleního parohu (z cca 9. stol.)
byla nalezena ve Znojmě.
Bicí
nástroje
v hudbě baroka, klasicismu a
romantismu mívají zpravidla vedlejší úlohu a ještě počátkem klasicismu se
často jejich part ani nezapisoval. To logicky vede k pocitu, že podobně
druhořadou roli mohly mít i v předchozích dobách. Zejména ikonografické
doklady ale svědčí o tom, že hra na rytmické nástroje byla od středověku
až po renesanci velice rozšířena, a že byla nezbytnou součástí většiny
hudebních aktivit. Party bicích nástrojů byly zřejmě založeny na
opakujících se rytmických vzorcích, které se vždy hrály zpaměti či
improvizovaly a tak nebylo vůbec zapotřebí je z apisovat.
V období románském je z dobových vyobrazení patrno,
že v klášterech se někdy od 9. století zřejmě používalo vyladěných
zvonků, nazývaných nejčastěji tintinnabulum, nejspíš jako intonační
pomůcky, možná ale i jako rituálního nástroje (dodnes se ostatně v rámci
liturgie v kostelech zvoní).
V období gotiky přibývají doklady o bohatém
zastoupení světské hudby. Již se zřetelně vydělují 4 základní typy
instrumentální hudby, pro které jsou ve staré češtině zvláštní názvy: hra
na smyčcové nástroje jest hudbai,
hra na flétny a šalmaje
pištba, na nátrubkové nástroje trúbenie a hra
na bicí slove
bubnovanie. Množí se i vyobrazení bicích nástrojů. Typickým bicím
nástrojem je závěsný bubínek, na kterém potulný hudebník (ioculator,
žakéř etc.) doprovází svoji hru na flétnu jednoručku. Doložen
je např. triangl, používá se kotlů (u nás doloženo od r.
1303) jako reprezentačního nástroje, provázejícího spolu s trubkami
vladařský majestát. Vyskytují se i další typy bubnů, zřejmě v souvislosti
s křížovými výpravami se v Evropě objevily rámové bubny (tamburíny)
typické pro Blízký východ.
V období renesance přibývají další varianty bicích
nástrojů, včetně dalších tamburín, které jsou k nerozeznání od
dosud fungujících arabských nástrojů klasické hudby, jako jsou
mazhar, raque, bendir etc. Objevují se i zvláštní typy idiofonů
(nástrojů samozvučných) jako je třeba brumle.
Platerspiel - píšťala s
měchuřinou
dechový nástroj šalmajového
typu, jehož strojek-piskor se rozezníval přes zásobník vzduchu ze
zvířecího měchýře. Měchýř sloužil jako vzdušnice a velice usnadňoval
techniku cirkulární dechu, kterou se dalo docílit stále znějícího tónu,
nepřerušovaného nadechováním.
V Evropě se používal mezi léty
1150-1710. Ukázkové vyobrazení známe např. z původní malířské výzdoby
hradu Karlštejn, kde na něj hrají dva z andělů.
|
|