• Vlastislav Matoušek
• Actualities
• Shakuhachi Concert Programs
• Articles & Recordings
• Corona Mundi 4 StrinQ
• GuitarMusic
• References
• Shakuhachi Collegium
• Ensemble 108Hz
• Schola Spec. Familiae

     

Pro Musica Nipponia

I v rámci festivalu sošně spočívajícího na dávno prokázaných a nepochybných hodnotách, jakým je Pražské Jaro, se lze občas setkat se značně nevšední hudbou. To se tentokrát přihodilo ve Španělském sále Pražského Hradu v neděli 27. května na koncertě souboru Pro Musica Nipponia. Ten založilo již v roce 1964 čtrnáct japonských skladatelů a hudebníků s ideou hrát především vlastní soudobou hudbu, ovšem na japonské tradiční nástroje. Soubor prošel časem četnými proměnami a v současnosti má kolem šedesáti členů, kteří dle potřeby vytvářejí nejrůznější sestavy a kombinace tradičních japonských nástrojů, jak to vyžadují aktuálně realizovaná vystoupení a projekty. Koncertní aktivity se soustřeďují kolem pěti pravidelných tématických koncertů ročně. Jeden z nich například vždy počátkem léta uvádí v premiéře nově vytvořené kompozice pro japonské tradiční nástroje od nejaponských skladatelů z celého světa.

(Na takovémto koncertě s názvem "Od východu k východu" (From East to East) v r. 1996 zazněla mimo jiné i skladba The Way of Bells - Cesta zvonů pražského komponisty Vlastislava Matouška - to jen pro informaci, jinak prosím tuto část vypustit, abych parafrázoval Járu Cimrmana, nezmíním-li se o sobě sám, nikdo to za mne neudělá.)

Vedle pravidelných tématických koncertních počinů soubor uskutečňuje ročně kolem stovky dalších vystoupení pro nejrůznější kulturní instituce a pro školy po celém Japonsku. Vedle toho se ještě věnuje nahrávání reprezentativních skladeb svého repertoáru a samozřejmě se také podílí na nahrávkách pro vysílání rozhlasu a televize. Vedle všech svých aktivit v Japonsku velice často vyjíždí na koncertní turné do zahraničí. Pro Musica Nipponia hrála již v desítkách zemí Evropy, Ameriky, Asie včetně Číny a zemí bývalého Sovětského svazu, v zemích Jihovýchodní Asie i Oceánie. Mezi světoznámými koncertními sály, ve kterých již soubor vystupoval, nechybí například Carnegie Hall v New Yorku a Dvořákova síň Domu umělců - Rudolfina v Praze, kde Pro Musica Nipponia hrála poprvé v roce 1972. Soubor často také spolupracuje na společných projektech s významnými zahraničními orchestry. Skladba "Symfonie pro dva světy", kterou Minoru Miki, dlouholetý vůdčí duch souboru, zkomponoval v roce 1981 na objednávku k dvoustému výročí založení lipského Gewandhaus orchestru, osobitým způsobem prezentuje japonské tradiční nástroje v kombinaci s instrumentářem evropským. Soubor Pro Musica Nipponia od té doby mnohokrát uvedl tuto skladbu spolu s různými světovými symfonickými orchestry, včetně New York Philharmonic Orchestra, a spolupracoval i s mnohými špičkovými sólisty, jako jsou např. Issac Stern a Yo Yo Ma. Za svou činnost obdržel také četná mezinárodní ocenění a významné ceny.

Daibucu - Velký Buddha

Instrumentář souboru tvoří tradiční nástroje ze všech historických období Japonska a tak snad nebude na škodu malý exkurz do japonské hudební historie. Je třeba se vrátit nejméně k roku 752, kdy se v chrámu Tódaidži v tehdejším hlavním městě zvaném Nara odehrál jeden z největších a nejvelkolepějších slavnostních obřadů japonských dějin. Po řadě let práce a překonání nesmírných technických obtíží byl odhalen Daibucu - Velký Buddha. Jeho z bronzu vytvořená pozlacená sedící postava měla výšku téměř 18 metrů a zůstává dodnes zřejmě největší bronzovou sochou na světě. Velkolepou sochu v hlavní síni zmíněného chrámu Tódaidži, jenž je pro změnu zase největší dřevěnou stavbou na světě, nechal po epidemii neštovic v roce 738 zbudovat nejlepšími asijskými odborníky císař Šómu, aby tak vyprosil pro zemi odvrácení dalších neštěstí.

Slavnost "Otevření očí" Buddhovy sochy, za účasti celého dvora a hostí ze zahraničí, byla samozřejmě provázena hudbou. Účinkovaly prý "tisíce" hudebníků a japonští muzikologové považují právě tuto slavnost za první historicky doložené provozování buddhistického rituálního zpěvu šómjó, jehož kořeny pocházejí až z dávné Indie. Ale to samozřejmě zdaleka nebylo vše! Slavnost byla také provázena hudbou, která později v Japonsku zdomácněla pod názvem gagaku - ušlechtilá, vytříbená hudba. Ta se stala, většinou zároveň se zvláštním nesmírně pomalým obřadním tancem, ceremonielní hudbou japonského císařského dvora na víc než 1200 let.

Možná někoho trošku překvapuje samozřejmost, se kterou se v Japonsku hudební tradice měří na tisíciletí. Ale je to důsledek zvláštního fenoménu japonské tradiční hudby: souběžné - paralelní existence řady historických stylů, vzdálených třeba i tisíc let. Ty jsou od svého vzniku dodnes dochovány dosud nepřerušenou provozovací praxí, a to na základě především orální - ústní tradice. To je zvláštnost v jiných kulturách v takové míře zcela nevídaná. Známe, zejména z naší evropské hudby, že každý následující sloh ve vývoji zpravidla vždy překryl ten předcházející. A to především jeho provozovací praxi, nebo-li souhrn pravidel, která nikdo necítil potřebu zapisovat, neboť byla všem samozřejmostí, ale jejichž důležitost pro správné znění a chápaní hudby je často prvořadá. V případě ústní tradice takovéto překrytí minulého stylu znamená vlastně, že zcela zmizí "v propadlišti dějin", jak praví klasik. V Japonsku, v rámci tradiční hudby, právě díky souběžné existenci řady historických slohů, můžeme téměř v původní podobě dodnes slyšet a třeba i studovat sólovou i ansámblovou "hudbu tří" - sankjoku pro koto, šamisen a šakuhači, narativní zpěvy jorui a nagauta doprovázené na šamisen, spolu s hudbou divadel kabuki a loutkového bunraku, tolik oblíbenou v období Edo (1607-1868). Vedle toho ale můžeme stejně snadno poslouchat asketickou hudbu divadla nó, heikjoku - hrdinskou zpěvní epiku s doprovodem čtyřstrunné loutny biwa z japonského středověku, i zmíněný rituální zpěv buddhistických mnichů šómjó, vytříbenou hudbu gagaku a prastaré šintoistické hudební projevy z 1. tisíciletí našeho letopočtu. Všechny tyto styly a žánry různých dob, zejména jejich instrumentální složka, se ale zvláštním způsobem vážou a sbíhají k našemu klíčovému roku 752 a obřadům odhalení Velikého Buddhy.

Tradiční hudební nástroje

Sedmkrát sedmý den po smrti císaře Šómu v r. 756 císařovna Kómjó darovala chrámu Tódaidži různé obřadní náčiní a předměty použité při obřadu odhalení, spolu s dalšími osobními císařovými věcmi a drahocennostmi. Ty byly uloženy v chrámové pokladnici v podobě obří dřevěné sýpky - Šósóin, spolu s přesným popisem předmětů v darovacích listinách. Kromě neocenitelných pokladů, výtvarných a kulturních památek tehdejšího Dálného východu se nám tak dodnes zachovaly unikátní hudební nástroje. Je jich 23(!) různých druhů a pocházejí z nejrůznějších končin tehdejšího světa, od Iránu a Indie, přes Čínu dynastie Tang, Koreu, až po nástroje evidentně již v japonských modifikacích. Řada těchto nástrojů se v další historii japonské tradiční hudby již neuplatnila, třeba íránská úhlová harfa, panovy flétny, či závěsné laděné gongohry. Několik z nich naopak dalo vzniknout téměř všem následujícím významným hudebním stylům.

V pokladnici Šósóin je uloženo několik exemplářů loutny biwa, která tu má 4, či 5 strun a je vlastně archaickou podobou dnešní čínské loutny pi-pa. Tyto loutny byly zřejmě předlohou celé řady japonských variant tohoto nástroje, jako jsou dnes sacuma-biwa, čikuzen-biwa a další podobné. Biwa se stala počátkem 13. stol. hlavním doprovodným nástrojem při přednášení hrdinských epických zpěvů Heike monogatari. Tyto v Japonsku všeobecně známé příběhy líčí různé epizody slavných válečných střetnutí mocných rodů Taira, nebo-li Heike a Minamoto, zvaných Gendži. Přednášeli je za doprovodu loutny móso-biwa - "loutny slepých mnichů", zejména potulní buddhističtí mnichové. Jednou z nejslavnějších epizod je příběh o šestnáctiletém knížeti rodu Taira jménem Acumori, který se po prohrané bitvě vrátil do tábora pro svoji flétnu a byl pak dostižen sám na pobřeží zkušeným válečníkem nepřátelského klanu, jehož jméno bylo Kumagae no Džiró Naozane. Když Kumagae Acumoriho srazil s koně a chtěl ho setnout, všiml si flétny v brokátovém pouzdře u pasu. Byl také dojat jeho mládím, statečností a aristokratickou ušlechtilostí. Chtěl ho propustit. V tu chvíli ale dorazili další válečníci rodu Minamoto a tak prý se slzami lítosti Acumorimu raději sám srazil hlavu, aby ho uchránil potupy. Mimochodem, nejstarší zápis asijské hudby, je právě fragment tabulatury pro biwu. Papír se zápisem byl použit dne 26. 7. roku 747 jako makulatura pro kopii sútry - buddhistického textu. Kde byl uložen, že se dodnes zachoval? Kde jinde, než v pokladnici Šósóin!

Z Šósóin známe nejstarší dochované čínské ústní varhánky šeng, přímou předlohu pro jejich japonskou modifikaci šó, používanou v gagaku a při šintoistických obřadech.

Je tam také řada příčných a podélných fléten. Jsou z bambusu, ze slonoviny, z alabastru, dokonce jedna i z jadeitu! Ať je materiál jakýkoliv, vždy vzhled bambusu alespoň napodobuje. Z příčných fléten se zřejmě vyvinuly především v šintoistických rituálech používané kagurabue a šinobue, určitě i rjúteki, používaná v gagaku. Později - drobnou úpravou, vložením zužujícího kanálku nodo, i flétna, jediný melodický nástroj divadla nó. Vpravdě asketický orchestr divadla nó, zvaný hajaši, tvoří, kromě flétny nókan, už jenom 3 bubny - kocuzumi, ocuzumi a taiko. Jejich předlohy známe samozřejmě z pokladnice Šósóin. Kocuzumi i ocuzumi mají tvar přesýpacích hodin, rozeznívají se úderem rukou a jejich tón lze při hře modifikovat napínáním šňůr úvazu.

Také třináctistrunná citera koto, nebo-li só, v Japonsku nesmírně populární, má celou řadu svých předloh v pokladnici Šósóin. Hudba pro koto vzkvétala zejména v období, tehdy žil také nejslavnější hráč Jacuhaši Kengjo(zemřel r. 1685). Byl vynikajícím virtuózem a autorem, přestože byl slepý. Z jeho skladeb se dodnes hraje třeba Rokudan no širabe, doslova "Skladba o šesti částech", která v repertoáru hráčů na koto má podobnou pozici jako slavná Bachova Tokáta a fuga d moll ve varhaní literatuře. Také ta zazněla již v roce 1972 na koncertě Pro Musica Nipponia v Rudolfinu.

V pokladnici Šósóin se zachovala ještě řada dalších nástrojů, které se později zapsaly do dějin japonské tradiční hudby. Třeba šakuhači, podélnou bambusovou mysteriózní flétnu potulných "mnichů nicoty" komusó z japonského středověku, známe v nejstarší podobě právě odtud.

Prakticky všechny zmíněné nástroje jsou také samozřejmě součástí instrumentáře souboru Pro Musica Nipponia. Pro úplnost je ještě ovšem nutno doplnit několik dalších. Především jsou to různé bicí nástroje, některé z instrumentáře buddhistických chrámů, jako například "dřevěná ryba" - mokugjó, dřevěný štěrbinový buben, který v chrámech může mít i víc než metr v průměru a slouží k rytmizaci při přednesu posvátných textů - súter, nebo doslova "velký buben" - ódaiko. Jiné zas naopak pocházejí spíše z hudby lidové a divadelní, to je třeba dvojice dřevěných tluček šakubjoši, nebo dřevěné klapačky binzasara, a řada dalších.

Jediným smyčcovým nástrojem japonské tradiční hudby je kokjú. Je to vlastně zmenšenina již zmíněného drnkacího nástroje šamisen, zvaného také sangen - doslova "tři struny". Oba jsou nástroje bendžového typu s korpusem potaženým kůží a tenkým krkem bez pražců a zdomácněly v Japonsku teprve během posledních čtyř století. Namísto obřího trsátka v případě šamisenu se kokjú rozeznívá dlouhým smyčcem a držení "na způsob violoncella" i smyčcová technika odkazují spíše na jeho čínské než evropské smyčcové "příbuzné".

Některé tradiční nástroje byly v poslední době inovovány. Vznikly třeba varianty citery koto v basové poloze a o větším rozsahu, s 20 strunami, nebo flétna šakuhači, která místo pěti tónových otvorů vydávajících anhemitonickou pentatoniku, má otvorů sedm, či dokonce devět a umožňuje tak snazší hru diatonických i některých chromatických tónů. Také takovéto nástroje Pro Musica Nipponia v případě potřeby využívá.

Tradice jako inspirace pro soudobou hudbu

Myšlenka využít v soudobé kompoziční praxi zvláštností japonské tradiční hudby a jedinečných zvukových možností tradičních nástrojů, může být v mnoha ohledech velice inspirativní. Pět takovýchto inspiračních momentů japonské hudební tradice se mi jeví být obzvláště přínosných:

1. Významná úloha témbru - Japonská tradiční hudba je příznačná svou výjimečnou vázaností na témbr, který tu funguje často jako jeden z hlavních formotvorných prostředků. To koresponduje s některými vývojovými trendy v soudobé kompoziční praxi, kde se objevují výrazné tendence k posílení funkce témbru, a známky určité únavy z jednostranné dominance melodicko-motivického principu v Evropě posledních staletí.
2. Nástroje - Temperovaná chromatika, která na jedné straně umožnila komplikované transpozice a modulace, setřela na druhé straně individuální ráz a charakteristické rozdíly různých nástrojů, a tak v podstatě zároveň i nesmírně ochudila paletu výrazových a formotvorných prostředků. Stejně dokonale znějící a temperovaně intonující nástroje klasicko-romantického orchestru ztratily intonační specifika, přirozenou charakteristiku a výsledkem je příjemná zvuková "uniformita". Právě japonská tradiční hudba uchovala ve svých nástrojích a jejich kombinacích řadu témbrových jedinečností. Unikátní zvuk nástrojů jako jsou šakuhači, nókan, kagurabue, biwa, šamisen, koto a četné další, může - zejména díky tradičnímu přirozenému ladění a témbrovým zvláštnostem - značně obohatit vyjadřovací prostředky soudobých skladatelů ve světě.

Buddhovství jediného tónu

3. Tradiční spirituální myšlenkové koncepty - Šintó, doslova"Cesta bohů" a Buddhismus, s japonskou tradiční hudbou vždy úzce spjaté, mohou být rovněž nesmírně inspirující. Tisíciletá jednostranná orientace evropského myšlení na logiku a kauzalitu, kdy v situaci je zpravidla jen jedno správné řešení vylučující všechna ostatní, je bezpochyby přílišnou redukcí reality a znamená ochuzení. Svět je mnohotvárný a často se vymyká schematizaci. Naštěstí Evropa se může v lecčem inspirovat myšlením Východu - jeho tendencí k pluralitě - k tomu, nacházet více stejně správných řešení téhož problému, více cest, které se vzájemně nevylučují. Takovou inspirací může být například zen-buddhismus a jeho cesta k poznání a vyššímu stavu vědomí popřením logiky. Pluralitní nazírání reality je jedna z cest vedoucích komponisty na západě k postupnému návratu k variabilitě, otevřenosti forem, k principu neurčitosti, k rehabilitaci improvizace jako svébytné roviny hudební interpretace, k tomu všemu, co známe z vlastní dávné historie a z mimoevropských kultur. To je zkrátka cesta, umožňující nevidět po staletí závazný model opus perfectum - striktně v jediné podobě fixovaného díla, jako jedinou správnou možnost hudebního sebevyjádření.
4. Víceznačnost zápisu - Písmo v Japonsku má nesrovnatelně četnější možnosti k mnohaúrovňovému vyjádření téhož více způsoby, než evropský, k jednoznačnosti inklinující způsob zápisu. To je další výzva, inspirace k víceznačnosti - otevřenosti systémů - v hudbě například k uplatnění principu konceptu, kdy se zapisuje jenom základní část nezbytných informací pro provedení, a podstatná část je fixována v podobě návodu, s často víceznačným výkladem. Dílo se dotváří při realizaci, každá další realizace je tak vlastně novým jedinečným artefaktem, leckdy naprosto odlišným a neopakovatelným.
5. Úspornost vyjadřovacích prostředků - Nesmírná kázeň a uměřenost, oproštěnost od vnějškovosti, je dalším příznačným rysem japonských tradic. Čistou esencí takové úspornosti je například divadlo nó, jeho absolutní koncentrovanost a jemná symbolika náznaku, založené na principu júgen hana - doslova "ušlechtilost a květ". Zvuk "orchestru" hajaši, jediné flétny a 3 bubnů - je naprosto jedinečným fenoménem koncentrovanosti - manifestace zen-buddhistické estetiky v umění. Podobně inspirativní může být třeba i princip iči on džóbucu - "Buddhovství jediného tónu", princip, který tak dokonale vystihuje spirituální podstatu honkjoku - "základních skladeb" pro flétnu šakuhači.

To vše názorně ukazuje, že hudba nemusí být vždy jen komplikovanou bohatou strukturou, plnou kontrastních zvratů, složenou z mnoha elementů, ale třeba jenom jediným, v pravý čas zaznělým zvukem.

Setkání jako multikulturní "most"

Jak inspirativní mohou být pro soudobou kompoziční praxi takovéto podněty a zvláštnosti japonské tradiční hudby nám předvedl dirigent Takuo Tamura spolu se specielní, pro tento koncert utvořenou, sestavou 18 virtuosních hráčů. Takuo Tamura se tak (jako "vzorný pachatel") vrátil na místo činu po 29 letech, neboť právě on zde řídil ve Dvořákově síni Domu umělců již předchozí koncert Pro Musica Nipponia v sobotu 30. 9. 1972, jak se lze přesvědčit na dokumentu, natočeném při té příležitosti Československou televizí.

Tehdy tvořily většinu programu velice pietní verze skladeb tradiční japonské hudby, např. nejznámější duet pro šakuhači "Volání jelenů", Šika no tone, či zmíněná "Skladba o šesti částech" Rokudan no širabe pro citeru koto.
Šin Jačijodžiši, klasická skladba pro koto z období Edo (1603-1868), která bývá tradičně prováděna jako sankjoku - "hudba tří", tedy v obsazení koto se zpěvem, šamisen a šakuhači. V čistě instrumentální verzi, kterou v roce 1975 zaranžovali Minoru Miki , Keiji Azechi a Rosen Tosha, jsou zdůrazněny prvky tradičního tance šiši, doprovázeného flétnou a bubny, vztahujícího se k mýtické "lví" bytosti stejného jména. Skladba posloužila souboru jako nápaditá "overtura na příchodnou", během které hráči postupně nastupovali na jeviště a zapojovali se do hry. Úprava zřejmě záměrně zdůraznila evropské instrumentační a aranžérské postupy a tak skladbu značně "odjaponštila".

Minoru Miki (1930), zakládající člen a dlouholetý umělecký šéf souboru, napsal skladbu Parafráze na dávnou japonskou hudbu v roce 1965-66. Ta se vzápětí stala významným mezníkem na poli soudobé japonské tvorby a představuje dodnes velice přesvědčivou fúzi západního hudebního myšlení a japonských inspirací. Skladba má 5 částí, po úvodním volném preludiu s dominující loutnou biwa a flétnami šakuhači se v Sómon, písni lásky, poprvé připojila hostující Tereza Mátlová, která svým suverénním a charismatickým výkonem oživila a ještě podtrhla podmanivou atmosféru příznačně japonsky precizního projevu instrumentalistů. Skutečně strhující byla 3. část, Tanomai - stylizace ceremoniálu sázení rýžových výhonků, tradičního tance na rýžovém poli, kde téměř všichni zúčastnění hráli na různé japonské perkuse, či dokonce používali zcela netradiční způsoby hry, jakým je např. rozeznívání strun kota paličkou. Takřka neuvěřitelně dokonalá, dynamická a barevná hra na šakuhači Kifu Mitsuhashiho byla leitmotivem čtvrté části s názvem Ruika - pohřební píseň. Pátá část Kagei - stylizace dávné lidové taneční slavnosti, při které si mladí lidé vzájemně zpívali písně lásky a vytvářeli milenecké páry, vypointovaná dalším vstupem Terezy Mátlové, byla přesvědčivým vrcholem celé téměř třicetiminutové kompozice.

Druhou část koncertu po přestávce zahájila skladba Within Dreams, Without Dreams - "Ve snách, beze snů", ve které se Takashi Yoshimatsu (1953) inspiroval výkladem a interpretací snů. Jsou příznivé, či nikoliv? A lze změnit ty nepříznivé na takové, které přinášejí štěstí? Také zde je 5 částí - sen vody, sen dřeva, sen ohně, sen mraků a sen vzduchu. Skladba vznikla původně (1988) pro Vídeňské Sólisty a vynikající hráčku na koto Nanae Yoshimura, jako skladba pro dvaceti-strunné koto, klarinet, housle a violoncello. V roce 1998 ji skladatel přepracoval pro koto a 7 japonských tradičních nástrojů. V této verzi tu také zazněla. Dominovala v ní jedinečná mistrovská a nesmírně citlivá hra na koto paní Nanae Yoshimura, která ještě umocnila kouzelnou snovou atmosféru této zvláštní skladby. Skladba Bintatara per 16 strumenti di Giappone, kterou zkomponoval v roce 1973 Akira Ifukube (1914), je inspirována hudbou Eikyoku, která vzkvétala v Japonsku období Heian (792-1185) a byla nejspíš jakýmsi prolínáním formální posvátné hudby císařského dvora se světskou hudbou lidovou. Lidé prý při ní improvizovaně tančili a jejich tance vrcholily nakonec v bláznivém víření. Právě tato skladba ve svých lyrických partiích snad nejvíc zpřítomňuje meditativní, vysoce spirituální atmosféru tradičního Japonska. Tady konečně zazněl vedle ústních varhánek šó také šalmajový nástroj hičiriki. Doplnil tak poslední kamínek do mozaiky jedinečných nástrojových barev tradičního japonského instrumentáře a přesvědčivé virtuozity celého ansámblu.

Četní nadšení a neodbytní posluchači si trpělivě vytleskali jakožto přídavek svérázně historizující - takřka jako "od Čajkovského" - úpravu ukolébavky Itsuki no komori uta z Kjúšú. V tu chvíli bylo více než zřejmé, že pro všechny, kteří chtěli naslouchat, se stalo setkání se souborem Pro Musica Nipponia nezapomenutelným multikulturním "mostem". Jedinečnou příležitostí ke vzájemné inspiraci v mnoha rovinách - mezi různými kulturami, rozdílnými hudebními tradicemi, myšlenkovými koncepty Východu a Západu. Zbývá jen doufat, že na podobné setkání tu nebudeme muset čekat dalších 29 let.

back