Vlastislav Matoušek: Někdy stačí naslouchat...
Kdysi dávno jsem se řízením osudu ocitl v Bránickém divadle na koncertě japonské tradiční hudby. Takové věci se mi stávaly často, neboť jako vystudovaný hudební skladatel, začínající etnomuzikolog a dlouholetý veterán nejrůznějších undergroundových, alternativních a experimentálních souborů jsem se o hudbu jiných kultur intenzivně zajímal. I japonskou tradiční hudbu jsem znal, jak z nahrávek, tak i z odborné literatury. Nepřekvapilo mě tedy ani, když na jevišti, kde jsem byl zvyklý sledovat hry Járy Cimrmana a hrát scénickou hudbu v Rónově "Malém Nezbedovi", vstoupil v tradičním japonském kimonu z období Edo nenápadný Japonec s pádným kusem bambusu v rukou. Ano, nepochybně! To je ta slavná flétna šakuhači, kterou jsem se s velkým zájmem poslouchal například na nahrávkách ansámblů hudby sankjoku a která, jako jeden z těch zajímavějších rejstříků, nechyběla na žádném slušnějším syntezátoru! Trochu udiveně jsem sledoval, že ho zřejmě nikdo nebude doprovázet...
Pak zazněly první dlouhé tóny a já v oku, fascinován naslouchal. Hrál sám. Dlouhé tóny a fráze zvláštních zvuků se jako korálky na vlákně živé energie odvíjely odkudsi z kosmického nekonečna. Svět se mi propadl za horizont a já se nekonečně, pomalu trochu vznesl, jako ve stavu beztíže...
Když dohrál a já se probral, zpátky v našem světě přeludů, věděl jsem v tu chvíli, že můj život už nikdy nebude jako dřív. To bylo to, co jsem celý předchozí život hledal a marně se při tom snažil pochopit, co to hledám. Bylo to tak. Tak, jak si poznamenal John Cage: "Před studiem Zenu jsou lidé lidmi a hory jsou horami. Během studia Zenu se věci zmatou. Po studiu Zenu jsou lidé lidmi a hory jsou horami." Když toto prohlásil, byl Dr. Suzuki dotázán, "Jaký je tedy rozdíl mezi před tím a po tom?" Řekl: "Žádný, jen chodidla jsou kousíček nad zemí." John Cage: Silence, Wesleyan University Press, 8th printing, USA 1986, str. 88
Mnohé se může změnit... Někdy stačí jen naslouchat... Naslouchat třeba flétnám šakuhači...