Sui - zen

Výroční setkání mnichů komuso v chrámu Kokutai-dži u města Takaoka.

"Vanoucí zen"

  • Spiritualita jako hudba ...
  • Sekta Fuke
  • Původ skladby Kjórei
  • Život mnichů komusó
  • Nonverbální komunikace
  • Každodenní chrámový program
  • Původ skladeb Mukaidži a Kokudži
  • Zápis skladeb
  • Dokument Sadame
  • Zrušení sekty Fuke a další vývoj
  • Další studijní prameny

    • Spiritualita jako hudba a hudba jako duchovní praxe

    Většina z nás už určitě někdy slyšela nezaměnitelný zvuk snad nejznámějšího nástroje japonské tradiční hudby - bambusové flétny šakuhači. Přinejmenším jako rejstřík, který nechybí na žádném slušnějším syntetizéru.

    Shakuhachi

    Šakuhači (doslova "stopa osm" = 54,5 cm) - dnes téměř cosi jako symbol japonské hudební tradice - nebyla však, až do poloviny minulého století, nástrojem hudebním, ale pomůckou k meditaci, výhradně užívanou Zen - Buddhistickým řádem Fuke. Komusó, "mnichové nicoty" této sekty, přestože většinu času hráli, se nepovažovali za hudebníky, jejich zvláštní bambusová flétna šakuhači nebyla pro ně gakki, hudebním nástrojem, ale hóki, nástrojem religiosním, prostředkem k dosažení satori - osvícení, spirituálního probuzení. Aktivita, která se nezasvěceným mohla jevit jako hraní na flétnu, byla jen jinou formou Zenu - meditace, realizované prostřednictvím hry esotericky předávaných specielních skladeb, dnes souborně zvaných honkjoku (doslova "základní kusy").

    Detail shakuhachi

    Téměř všechna hudba pro šakuhači, kterou můžeme znát z nahrávek a z koncertů japonské tradiční hudby, nemá s původním fuke honkjoku příliš mnoho společného. Bývají to, i v případě původních skladeb, téměř vždy verze hráčů dnes nejrozšířenějších škol Tozan, nebo Kinko, které programově opustily původní přísně duchovní aspekt hry a nahradily ho důrazem na hudební stránku, hráčskou virtuozitu, efektní působivost a rafinovanou propracovanost.

    Styl "mnichů nicoty" - komusó, tak jak se nám dodnes zachoval zejména v liniích tradovaných při chrámu "Světla a temnoty" Mjoandži v Kjótu, je především manifestací Zenu, jeho důrazu na opravdovost, soustředění se na podstatné, oproštění se od vší vnějškovosti. Zvukovým ideálem je "Šumění větru v bambusovém háji". To vše obdivuhodně přesně koresponduje se základním principem iči on džobucu - buddhovství jediného tónu, jak ho prý pro Fuke styl formuloval zakladatel školy Kinko, legendární Kurosawa Kinko I. již v 18. století.

    Sekta Fuke

    Mnich komusó

    Sekta Fuke byla velice zvláštní náboženskou skupinou a dodnes zůstává hádankou. Za svého zakladatele prohlašovala excentrického čínského zenového mistra Fuke (čínsky Pu-hua, známý společník mistra jménem Lin-či) z 9. stol. Dosud se ale nepodařilo vypátrat ani stopy po nějaké podobné sektě, dříve existující v Číně. Řád Fuke je zcela jistě japonského původu. Jsou tu evidentní historické nesrovnalosti a rozpory i ve vlastních oficiálních dokumentech sekty. Už sama skutečnost, že Fuke žil v 9. stol., a sekta byla formálně ustavena až ve století 17., vzbuzuje značné pochyby.



    Původ skladby Kjórei

    Dosti krkolomné a historicky zcela nedoložitelné vysvětlení souvisí se vznikem údajně nejstarší skladby fuke honkjoku, která se skutečně svou strukturou značně liší ode všech ostatních. Jmenuje se Kjórei - "Prázdný zvon", a je to skladba zvláštní asketické jednoduchosti, jakoby "vytesaná" v několika prostých geometrických křivkách z jediného "monolitu". Zápis skladby, který kaligraficky vypracoval začátkem století významný mistr tradičního fuke stylu (školy Mjoandži Taizan Rju) Džin Njodo (1891-1966), a který jsem při studiu pod dohledem svého mistra Kifú Micuhašiho používal také já, má na konci přípis. Jakýsi zenový esej, který mimo jiné demonstruje i sektou oficiálně hlásaný názor na vznik celé fuke tradice a její "přenesení" do Japonska.:

    ".... byl napsán příběh, že Fukezendži - zakladatel sekty Fuke - a Rinzaizendži (mistr Lin-či) - zakladatel sekty Rinzai - se poprvé duchovně setkali v Čoinšu v severní Číně více než před 1100 lety. Fukezendži v básni Šida no Ge manifestoval svoje duchovní osvícení. To je báseň, která byla předávána jako tajemství klasických modelových hudebních skladeb ze starých časů.

    Čóhaku, jenž byl žákem mistra Fukezendžiho, byl talentovaným hráčem na flétnu dóšó, původní předlohu šakuhači. Všiml si, že se může cvičit v Zenu hrou na flétnu namísto zazenu, meditace v sedě. Pro takovýto účel zkomponoval tuto skladbu, a traduje se, že je to nejstarší ze 150 modelových skladeb honkjoku.

    Před 704 lety japonský vysoký duchovní Hotto Kokušin navštívil Čínu, aby studoval Buddhismus a Čosan, jenž byl následovníkem Čohakua v 16. generaci, ho před návratem do Japonska naučil tuto skladbu. Od té doby se šakuhači rozšířila po celém Japonsku jako nástroj sekty Fuke a tak se na dlouho vzájemně propojilo náboženství s uměním a tradice se vyvinula až do nynější podoby."

    Život mnichů komusóMnich komusó

     

    Způsob života "mnichů nicoty" - komusó byl rovněž velice neobvyklý. Nejdůležitější aktivitou byl pro ně, prostřednictvím hry na šakuhači pěstovaný, Sui-Zen dechu, či vanoucí meditace - místo běžné zenové praxe: recitace súter a zejména meditace v sedě, zvané zazen. Hra honkjoku kladla především mimořádné nároky na dokonalé ovládání dechu a byla tak vlastně také dechovým cvičením, tím Mnich provádějícítakuhacu pranajama. Jako součást své askese měli komusó i povinnost nejméně tři dny v měsíci provádět takuhacu, religiosní obchůzku za almužnami, vyprošovat si hrou na šakuhači peníze pro domovský klášter a jídlo na svou obživu.

    Komusó museli při vstupu do řádu prokazovat přinejmenším samurajský původ a zřejmě právě proto měli při eventuelním pobytu mimo chrám řadu privilegií, například svobodu volného pohybu v době, kdy vůbec nebylo lze cestovat bez povolení, nepodléhali civilní jurisdikci, byli osvobození od mýtného, etc. Mnich komusó Nosili  klobouk tengai z trávy, který jim zcela zakrýval tvář a dával jim naprostou anonymitu.

    Tyto nevídané výsady činily ze sekty Fuke vpravdě exkluzivní náboženskou skupinu a byly po celou dobu její existence také hlavní příčinou neustálých sporů se šógunátem.

    Každý komusó byl na své cestě za satori, spirituálním "probuzením", vybaven několika nezbytnými atributy. Byly to tři religiosní "nástroje", pomůcky: šakuhači, klobouk tengai a kesa, zvláštní šerpa, která se nosila přes kimono a buddhistům je dodnes připomínkou dávných mnišských oděvů sešívaných ze starých hadrů, a dále pak tři "razítka", potvrzení - san´in. Honsoku - licence mnicha komusó, kai'in - osobní identifikační papíry a cuin - potvrzení k volnému cestování v zemi. Teprve vlastnictví 3 "nástrojů" a 3 "razítek" potvrzovalo, že osoba je skutečný komusó a ne třeba žebrák, či maskovaný zloděj.

    Nonverbální komunikace

    Mniši komusó

    Při svých putováních se prý "mnichové nicoty", v případě nutnosti, představovali jménem svého domovského kláštera, nebo pronesli nějakou zenovou průpovídku - kóan, jako třeba: "Na co se chceš ptát toho, kdo není než prázdnotou ve tvaru těla, a nosí šakuhači nekonečné nicoty?" Nejčastěji vůbec nepromluvili a místo toho začali hrát některou ze skladeb honkjoku, určenou k nonverbální komunikaci při podobných příležitostech. Když třeba komusó dostal do své specielní misky hači vařenou rýži, vysypal ji do zvláštního vaku a jako projev vděčnosti zahrál skladbu Hači gaeši, "Vrácení misky". Spatřil-li na své pouti někde jiného mnicha komusó, neprodleně hrát skladbu Jobi take, "Volání bambusu", která celá probíhá ve rejstříku, druhý mnich reagoval skladbou Uke take, "Odpověď bambusu", se z dlouhých tónů ve spodní poloze. Když došli až k sobě, byla na řadě Gutai kjoku, "Setkání tváří v tvář". Chtěl-li komusó přenocovat v některém chrámu, nebušil na vrata, ale před branou hrál skladbu Monbiraki, "Otevření", či Monkai no           kjoku, "Skladbu otevření brány", etc., etc.

    Každodenní chrámový program

    V chrámech sekty Fuke, kterých bylo v době jejího největšího rozkvětu, v 17. a 18. stol. po celém Japonsku přibližně 77, žili "mnichové nicoty" komusó skutečně Mnich komusó

    Ráno před svítáním zahrál jakuso, kněz pověřený dohledem na dodržování kázně, skladbu Kakusei rei, doslova "Budící zvon", jako jakýsi společný budíček. Všichni se shromáždili před oltářem a rituál zahájili skladbou Čóka, "Ranní téma". Pak následoval ranní zazen, meditace v sedě. Přes den byl čas vyhrazen pro cvičení na šakuhači, obchůzky za almužnou a pro zdokonalování se v budóšúren, bojových uměních. Každý komusó se mohl totiž kdykoliv opět stát samurajem - ostatně masivní flétna s rozšířenou kořenovou částí na konci sloužila v případě potřeby jako velice pádná zbraň, se kterou bylo možno se s úspěchem postavit i meči ozbrojenému protivníku. Večer se rituálně provedla skladba Banka, "Večerní téma", po ní byl opět zazen. Když se prováděly esoterické ceremoniály během noci, byly na jejich začátku hrány nejzávažnější skladby jako Šin´ja "Hluboká noc", Reibo "Toužení po zvonu", nebo Koku, "Prázdná obloha", či Mukaidži, "Hlas flétny nad zamlženým mořem". Koku, snad vůbec nejhranější skladba tradice, Mukaidži a již zmíněná skladba Kjorei byly dohromady zvány "Tři klasické kusy" a mají v repertoáru honkjoku zcela výsadní postavení a důležitost.

    Původ skladeb Mukaidži a Kokudži

    V Kjotaku denki, oficiálním, patrně už tehdy záměrně zfalšovaném dokumentu sekty Fuke z r. 1795, popisuje nejvýznamnější legenda jak byly "obdrženy" ve snu dvě z nejdůležitějších skladeb - Mukaidži a Koku, nebo-li Kokudži.

    Kakušin (nebo Gakušin, posmrtně Hotto Kokuši, zemř. 1298) je kněz, o kterém se v Kjotaku denki praví, že přinesl tradici sui-zenu do Japonska z Číny ve 12. stol. Kakušin měl v Japonsku 4 hlavní žáky, kolektivně jsou známí jako "4 zbožní muži" - šikodži. Jeden z nich byl Kičiku (pozd. mistr Kočiku, údajný zakladatel chrámu "Světla a temnoty" Mjoandži v Kjotu), o kterém se tu praví.:

    "... Později, když zatoužil vydat se na cesty, poprosil mistra o dovolení k odchodu. Přál si hrát na flétnu v ulicích, u všech bran a dát celému světu poznat tu vynikající, vytříbenou, takřka dokonalou hudbu.
    Gakušin řekl: "Výborně, jaké skvělé předsevzetí!" Kičiku ihned opustil Kišu (dnešní prefektura Wakajama, kde Gakušin před tím založil svůj chrám Saihodži) a brzy dorazil ke svatyni Kokuzo-do, na vrcholu hory Asamagatake v provinci Sei-šu (dnešní Mie). Kočiku se uzavřel ve svatyni a usilovně se soustředil na svou zbožnost. Modlil se až do času goko, mezi 2. a 3. hodinou ranní. Když začal upadat do spánku, měl živý inspirující sen: Plavil se na pramici sám po moři a obdivoval měsíc v úplňku. Znenadání všechno přikryla hustá mlha, i měsíční svit zeslábl a potemněl. Skrze mlhu náhle uslyšel zvuk flétny, teskný a zvučný. Krása zvuku byla nepopsatelná. Zakrátko zvuk dozněl. Mlha stále houstla a houstla až byla neproniknutelná, z ní se podivuhodný zvuk flétny ozval znovu. Kičiku ještě nikdy neslyšel cosi tak nádherného.
    Ve snu byl hluboce inspirován a přál si napodobit ten zvuk na svoji šakuhači (kjotaku). V tom se náhle ze snu probudil a nenašel ani stopy po mlze, pramici, veslu..., ale hlas flétny stále zněl v jeho uších.
    Považoval to za velice podivné. Naladil svou kjotaku - šakuhači a snažil se s ní zachytit dvě melodie ze snu. Nakonec uspěl a napodobil zvuk na svoji flétnu. Okamžitě se vrátil do Kišu a vyprávěl o svém snu a hudbě, které se z něho naučil svému mistru Gakušinovi. Pak ho požádal, aby tyto dva kusy pojmenoval. Mistr řekl: "To musí být dar od samého Buddhy!" Co jsi slyšel jako první se bude jmenovat Mukaidži ("Flétna nad zamlženým mořem"), a co jsi slyšel pak se bude nazývat Kokudži ("Flétna v prázdné obloze").
    Od těch dob, jak putoval sem a tam, cestou necestou, Kičiku hrál Kjotaku, skladbu kterou se naučil už dříve jako první - 3. ze "Tří klasických kusů", dnes známý jako Kjórei. A když byl žádán, aby zahrál něco novějšího, hrál zmíněné nově obdržené kusy."

    Zápis skladeb

    Ukázka zápisu skladeb

    Asi od 1. poloviny minulého stol. se tyto skladby, předávané před tím výhradně ústní tradicí, začaly také zapisovat jakousi "tabulaturou". Pomocí písmen z katakany - jedné ze dvou japonských slabičných abeced - se zapisují hmaty (polohy prstů na tónových otvorech) pro jednotlivé tóny skladby. Trochu kuriosně nikoliv pro to, aby se z takového zápisu hrálo, jak jsme zvyklí z naší hudby. Zápis byl jakýmsi vysvědčením, které napsal vlastnoručně v podobě kaligrafie mistr svému žáku, jakožto potvrzení, že skladbu dokázal úspěšně nastudovat a že došlo k jejímu předání a převzetí.

    Dodnes slouží zápis většinou pouze jako mnemotechnická pomůcka a hraje se v zásadě zpaměti. Většina nuancí - barevných, dynamických a intonačních odstínů, které jsou v honkjoku mnohdy důležitější než melodická linie - totiž stejně není zapsatelná. Je třeba při studiu trpělivě napodobovat mistra a tak si je zapamatovat. Takovýto způsob tradování vede samozřejmě ke značné variabilitě a neustálému proměňování skladeb, a to i v rámci jediné Fuke tradice, která má mimochodem samotná 9(!) linií.

    Dokument Sadame

    Dobu největšího rozkvětu sekty Fuke nám může velice dobře dokreslit také následující řada paragrafů z jiného jejich oficiálního dokumentu Sadame, patrně z konce 17. stol.

    1. Japonské bratrstvo Komusó je náboženská skupina vytvořená pro potřeby róninů - samurajů bez pána a samurajů, kteří si přejí dočasně se vzdálit světu. Chrámy komusó nepodléhají jurisdikci místních úřadů. Jsou vyhrazeny pouze pro samuraje.
    2. Vydá-li hlavní chrám nějaké nařízení, všichni by ho měli respektovat. Komusó přináležející k vedlejšímu chrámu spadá pod pravomoc chrámu hlavního.
    3. Je-li komusó na cestách, dodržuje zákony své sekty. Proto mu musí být dovolen svobodný pohyb.
    4. Jestliže komusó vykonává takuhacu (religiosní obchůzku za almužnami) v cizím kraji, obyvatelé ho nesmějí napadat dle zákonů té krajiny. Jestliže je mnichovi komusó bráněno v konání takuhacu, oznámí to do hlavního chrámu. Když se hlavnímu chrámu nepodaří věc vyřešit, bude co nejdříve ohlášena na magistrát Edo Bugjó.
    5. Během cestování, na ulicích, či v hostincích nesmí komusó sejmout tengai(klobouk z trávy) a ukázat tvář.
    6. Komusó by neměl nosit zbraně při provádění takuhacu (sbírání almužny). Může mít jenom dýku kratší než jedna šaku - stopa (33,3 cm) - ukrytou ve svém oděvu.
    7. Komusó je také samuraj, který pronásleduje své nepřátele během svých putování. Proto mu musí být umožněn volný vstup na šibai - divadelní zábavy a podniky, je osvobozen od mýtních poplatků a cestovného v člunech, kamkoliv se vydá.
    8. Banšo, kněžský "dozorčí", bude vyslán do všech končin země aby dohlížel na chování mnichů komusó.
    9. Jestliže banšo objeví nepravého mnicha komusó, naloží s ním podle práva. Kdyby banšo přijal úplatek a falešného komusó propustil, budou oba přísně potrestáni. Proto buď bdělým a chovej se jak náleží!
    10. Nikomu není dovoleno hrát na šakuhači, kromě mnichů komusó. Jestliže samuraj touží hrát na šakuhači, může obdržet povolení hlavního chrámu. Pouze samurajové smějí hrát na šakuhači a stát se komusó.
    11. Jestliže se komusó dozví o konspiraci, spiknutí, okamžitě to oznámí autoritám. Účastníci, včetně hlavního chrámu a dozorčího banšo, budou krutě potrestáni.
    12. Když komusó provádí takuhacu - shromažďování almužen - nesmí mít sebou více než jediného komusó jako společníka.
    13. Komusó by neměl vybírat dary a požadovat stravu a nocleh od chudých. Neměl by se účastnit hostin, banketů a hazardních her. Neměl by přijímat úplatky.
    14. Když komusó natrefí na svého nepřítele, oba požádají hlavní chrám o zbavení komusó (kněžského) statutu. Utkají se v souboji na půdě chrámu. Soupeři musí bojovat bez jakékoliv vnější pomoci. Takto mohou jednat pouze samurajové.
    15. Jestliže samuraj vstoupí na půdu chrámu se zkrvaveným mečem, představení chrámu ho nejprve vyslechnou a pak mu nabídnou úkryt. Dopustil-li se něčeho již před tím, nesmí tyto minulé činy zatajit, kdyby v budoucnu vyšly najevo, nebude již nadále pod ochranou chrámu.
    16. Komusó může usmrtit své nepřátele, nesmí se ale účastnit na skupinových potyčkách. Smí mít v zápase pouze jediného komusó jako společníka. Takto mohou jednat pouze samurajové.
    17. Komusó nesmí jet na koni ani používat nosítka při svém putování, aby nebyl spatřen přilišným množstvím lidí.
    18. Když komusó dorazí na hranice krajiny, ve vší uctivosti předloží svá potvrzení vydaná hlavním chrámem a bude mu umožněno volně projít. Jestliže by se komusó vyhnul oficiálnímu kontrolnímu stanovišti, bude vyšetřován. Buď moudrý a respektuj pravidla!
    19. Vykonává-li komusó takuhacu - vybírání almužen mimo vlastní území, v hradním městě, neměl by se tam zdržet déle než 7 dní. Při takuhacu nebude hrát světskou hudbu ani známé popěvky. Nesmí se podílet na žádných uměleckých aktivitách.
    20. Když komusó provádí takuhacu, neměl by užívat šakuhači kratší než 1 šaku (303 mm) a 8 sun (30,3 mm), ani hrát jiné skladby, než jsou předepsány.
    21. Řád komusó byl ustaven pro všechny samuraje pod sluncem. Nezapomínej cestu rytířství, neboť v každé chvíli se komusó může stát opět samurajem. Uč se kněžskému jednání, v srdci zachovávej rytířskost. Měj na paměti, že toto je náboženská sekta pro bušidó - samuraje. Proto máš zaručeno volné cestování celou zemí.

    Dobové příběhy

    Jak se asi tito zvláštní mnichové jevili svým současníkům? Jošida Kenko si zapsal někdy kolem roku 1331 následující příběh:

    Shakuhachi

    Když se mniši sekty Fuke jednou shromáždili v Šukugawaře k obřadu Devatera vzývání Buddhových jmen, objevil se mezi nimi nějaký cizí mnich a ptá se: "Je tu někdo jménem Irooši?" A dotyčný se ozval: "Já jsem Irooši, s kým mám tu čest?" Neznámý řekl: "Mé jméno je Širabondži. Doslechl jsem se, že můj učitel byl na Východě zabit mnichem vaší sekty jménem Irooši, tak jsem zde, abych mu řekl, že ho nenávidím."

    "To vás šlechtí, buďte vítán. Stalo se přesně tak, jak říkáte. Chcete-li se bít, půjdeme stranou, abychom neznesvětili toto místo. Kousek odtud je vyschlé řečiště, můžeme jít tam. Ostatní ať pouze přihlížejí, ale zdrží se zasahování. Kdyby se do toho zapletlo více lidí, ohrozilo by to průběh bohoslužeb." Nato se oba odebrali k řece a tam do sebe bodali a sekali tak dlouho, dokud nepadli mrtvi.

    Takovíhle mniši dříve nebývali, objevili se teprve nedávno a první z nich si říkali Borondži, Širabondži, Kandži a podobně. Tváří se sice, jako by se zcela zřekli společnosti, ale jsou strašně samolibí. Také Buddhovo učení berou navenek vážně a při tom jsou samá šarvátka. Jsou nezkrotní a svéhlaví, ale sympatické je, že nelpí na životě, jak ostatně vyplývá z příběhu, který jsem zde popsal, a píšu ho tak, jak jsem jej slyšel.

    Jošida Kenko (cca 1283 - 1350): Psáno z dlouhé chvíle (překl. Petr Geisler, Odeon, vyd. 1., Praha 1984, str. 262). Kenko, vlastním jménem Kanejoši - Kenko je sinojaponské čtení, velitel palácové stráže, cca 1324 se "vzdal světa", formálně se stal mnichem, setrval v hlavním městě Kjótu, věnoval se poezii, společenským stykům, etc.

    Detail shakuhachi

    O tom, že šakuhači byla "nástrojem netušených možností" vypovídají i četné další příběhy z japonské historie. Například proslavený lupič Karigane Bunšiči, popravený roku 1703, hrál skvěle na šakuhači, začal ji používat jako zbraň při loupení a naučil to i celou svoji bandu. Údajně právě on dal komusó šakuhači klasický tvar. Jako příklad trochu drsného humoru lze brát historku líčící jak lupič Otori Icubei, popravený 1612, prý dokonce uzavřel a vyhrál sázku, že zahraje na šakuhači řití lépe, než dokáží mnichové komusó ústy. Naproti tomu válečník Kitahara Bizen no Kami, když byl zajat generály vojsk Ieasu Tokugawy v bitvě u Sekigahary r. 1600 a měl být popraven, přál si před exekucí naposledy zahrát na svoji flétnu tempuku, starší variantu šakuhači. A zahrál prý "žalozpěv nad svým životem" tak krásně, že generálové v pohnutí ušetřili jeho život.

    Zrušení sekty Fuke a další vývoj

    Sekta Fuke byla zrušena v rámci reforem Mejdži r. 1871, mnichové museli vstoupit do jiných sekt, nebo se vrátit ke světskému životu. Mnozí z nich se pak uplatnili jako vynikající hudebníci a učitelé. Některým z nich se podařilo zachovat a Mnich komusó Mnich komusó Kočiku Zendži Hosan Kai pořádá 2 x ročně setkání, jakýsi "festival" v obnoveném "Chrámu světla a temnoty" v Kjótu. Všichni zúčastnění sólově, či ve skupinách postupně předstoupí před sochu zakladatele chrámu Kočiku Zendžího (právě toho, který ve "snu" obdržel Mukaidži a Kokú, 2 ze "Tří klasických kusů"), usednou do striktně formální seiza pozice a věnují jeho duchu některou ze skladeb honkjoku. Účast na tomto setkání 3. 11. 1996 patřila k mým vůbec nejsilnějším zážitkům z Japonska a zpětně se mi jeví být jedním z klíčových momentů mojí další existence v našem světě přeludů a pomíjivosti.

    Panta rhei - "Vše plyne, nic netrvá" tvrdil prý filosof Herakleitos z Efesu. Jak znamenitý zenový kóan(!), a to už někdy z 5. století př.n.l. Mám pocit, že tento evropský předchůdce zenové aforistiky by si s Kočiku Zendžím docela rozuměl, kdo ví. A tak ještě kóan na závěr:

    Poblíž mostu Kawai v Ama-gun, v prefektuře Aiči, roste veliká pínie. Zasadili ji na místě, kde byl v potyčce s jedním vesničanem před dávnými časy zabit a pohřben mnich komusó. Když zafouká vítr, pínie se rozšumí... a najednou, jako by zněly tóny šakuhači...

    Další studijní prameny

    Doporučená diskografie:

    Doporučená literatura: