Niněra - organistrum

Princip klávesnice je poprvé doložen v Antice, v literatuře je spojován s nástrojem hydraulos, antickým předchůdcem varhan (doslova "vodní píšťala" - aulos byl souhrnný název pro šalmajové a flétnové dechové nástroje, voda umožňovala vzduchotěsné pohyblivé spojení dvou nádob, tvořících zásobník vzduchu). Princip „vodní“ vzdušnice varhan byl zřejmě v prvních staletích našeho letopočtu nahrazen pneumatickým – měchovým.

V Evropě se také jako první nástroj vybavený klaviaturou objevují právě varhany, a to někdy během románského období. Roku 812 obdržel prý přenosné varhany král Karel Veliký v Cáchách, jako dar od císaře Byzantské říše. Od středověku jsou varhany nazývány organum, či organum pneumaticum a jsou rozhodně vybaveny měchy. Používají se nejprve především jako intonační pomůcka v klášterech a v kostelech (podobně jako organistrum-niněra), stále častěji se ale uplatňují i při doprovodu liturgické hudby. Hrály se na ně patrně dlouhé tóny a prodleva, která byla intonační oporou pro zpěváky. Klávesnice se původně skládala pouze z „bílých“ kláves, hrajících diatonickou řadu, kde kromě B-durum, či quadratum (dosl. hranaté), tedy našeho H, bylo ještě B-molle, či rotundum (kulaté), tedy naše B. Klaviatura se postupně během středověku doplňovala o další vložené – „černé“ klávesy, hrající půltóny, tak, jak se díky stále častější praxi musica falsa či ficta, postupně půltónové alterace (změny) prosazovaly v hudební řeči.

Niněra se mezitím z klášterního prostředí přesunula do instrumentáře potulných hudebníků a původní diatonickou (jen „bílé“!) klaviaturu si udržela až do 18. stol., do krátké éry oživení v hudbě rokoka a klasicismu, ke které byla ovšem již nezbytná klávesnice i s „černými“ klávesami.

Od renesance se klaviatura objevuje vedle niněry i na dalších strunných nástrojích, spojením monochordu s klaviaturou vzniká clavichordium - klavichord, připojením klávesnice k psalteriu vzniklo clavicymbalum či clavicytherium - klavicitera, ze které se vyvinul nejdůležitější nástroj baroka – cemballo, čembalo, klavičembalo, harpsichord (název naznačuje spojení harfy s klávesnicí) etc.

Varhany se dále zdokonalovaly. Ve 14. století se objevuje pedál - klaviatura pro nohy, zmnožují se rejstříky, objevují se mixtury (stisknutím jedné klávesy současně hrají 2 i více píšťal v různých intervalech – nejčastěji v oktávě a ve vrchní kvintě). Rozlišují se hlasy dřevěných a kovových píšťal, objevují se jazýčkové rejstříky (na principu šalmajových nástrojů). Na nástrojích jsou často 2 klávesnice s různými rejstříkovými možnostmi etc. Velké nástroje jsou napevno součástí chrámového interiéru, menší typy, tzv. positiv, či přenosné – portativ, se uplatňovaly i na dvorech aristokracie a v domech měšťanů. Zcela malé přenosné varhany s jazýčkovými rejstříky se nazývaly regál a daly se složit i do velikosti knihy.